Another human!
The bliss quest
SMS - Lucia Bila Wednesday, January 30, 2008
This was my FAVOURITE song in the Czech Republic - finally I found it on youtube, plus lyrics from google.cz!!
Nevnímáš a snad nevidíš,
že já si v sobě stavim mříž
a pod ní ještě pevnou zeď
to je má odpověď
Tak žádnej řev a žádnej pláč
a žádnej děsnej srdcerváč
a žádný scény zoufalý
co tě povalí
Nechci řvát tu jak husa pitomá
To si fakt, lásko, nechám na doma
Kdo to řek? Snad ne já asi já
že je láska krásnej cit.
Láska bodá jako nůž!
Tak ať táhne, už chci mít klid!
To si piš! Vzpomínám,
na tvý řeči prolhaný.
Ty jsi těžkej pohodář
a já brečim si do vany…
Ty nevnímáš a neslyšíš,
že spadla klec a bouchla mříž.
Co tvý řeči úžasný,
jak to bylo překrásný…
Tak už běž a nech mě bejt
srdce v háji, z mozku prejt
co jsem nechtěla, to mám
spi si sám…
Nechci řvát tu jak husa pitomá
To si fakt, lásko, nechám na doma…
Kdo to řek? Snad ne já asi já
že je láska krásnej cit.
Láska bodá jako nůž!
Tak ať táhne, už chci mít klid!
To si piš! Vzpomínám
na tvý řeči prolhaný.
Ty jsi těžkej pohodář
a já brečim si do vany…
Žádnej křik a žádnej pláč
scény nebudou.
Abys mi ještě vyčítal,
že žil jsi s obludou…
Tak žádnej křik a žádnej pláč
a žádný běsnění.
Až budu hřát, blbnout na kvadrát,
tak se nic nezmění…
Já mám jen teď, žádný pak.
Přejel’s mě jak náklaďák.
I když je to pochmurný,
tvý city smetu do urny.
Neskučím jako pes
na hrob ti tesám esemes.
Můžeš, lásko, klidně spát
chcípni, když mě už nemáš rád.
Kdo to řek? Snad ne já,
že je láska krásnej cit.
Láska bodá jako nůž.
Tak ať táhne, už chci mít klid.
Neskučím jako pes
Na hrob ti tesám esemes.
Můžeš, lásko, klidně spát
chcípni, když mě už nemáš rád!
A dream Wednesday, January 30, 2008
I’m waiting at the J stop. It’s dark and near the middle of the hill. It’s not dark and at the top of a hill. It’s light and in a valley. I’m waiting for the J. I’m standing on the wheelchair access ramp, looking down the hill trying to see it coming. It’s dark and I can’t see it coming. Its light and I can hear it coming.
Three people come up to me. They are “hoodlum” characters. One girl and two boys. They’re trying to get me to high-five them, but they have not-so-subtly surrounded me. They’re very enthusiastic, in a way that makes me question their hoodlum nature. I feel like its’ a trap. My adrenal glands are thrumming.
I’m waiting for the J. I don’t want to interact with these people. I decide that I’m being rude and probably escalating the situation. I high-five one of them. I don’t high-five one of them.
The J arrives, but it’s the huge fancy ship version, with five levels, a ballroom, and a rotating dining room. It’s this enormous cruise ship traveling along on the J line. I wait in line to get in, but the doors close before I get there and wont’ open again. I’m not sure if I’m heading in the right direction.
“Son of a bitch.” I say.
Then the J is leaving the platform, but I’m leaving with it. I’m somehow inside, on the bottom level, and on this moving track that is taking me towards some stairs and past some other stairs. I have to run to keep up with the platform, and where it intersects with the stairs I have to time my momentum just right. It’s insanely dangerous. I say how old people wouldn’t be able to ride this J.
I walk up the carpeted crystal staircases.
I try to figure out where the hell I am. At least I don’t have to high-five hoodlums.
